Na fóru nx650 jsme cestu plánovali již od podzimu loňského roku. Plány byly velkolepé… Hlásilo se celkem dost lidí, jenže jen dva slib dodrželi… pouze jeden se z cesty omluvil… ostatní se zachovali jak caparti ze základní školy a nenapsali ani bů... a tak jsme vyrazili předposlední týden v srpnu pouze ve třech. Ale vůbec nám to nevadilo

Na poslední chvíli jsem ještě sháněl nějakou větší kudlu... ( kdyby mě někdo přepadl) ...což u nás ve městě je nadlidský výkon... všude prodávají jen samurajské meče do kuchyně. Nakonec se mi to povedlo na místní benzince. V sobotu ráno jsem dobalil namražené jídlo do termotašky, nastavil gps na smluvený bod srazu s dalšími účastníky expedice, rozloučil se s skoromanželkou a mým malým synátorem a hurá na cestu. V 10 hodin dopoledne jsem po 154 km dorazil na místo... kluci už tam na mě čekali.

Šoupl jsem tam plnou toho nejlepšího aby to Domíkovi šmakovalo... do sebe jednoho Redbullka, abych byl ve střehu a vyrazili jsme. Na benzinkách jsme sháněli mapu Rumunska a všichni vyjeveně zírali co to vlastně chci... že kde to je a co tam chceme dělat... tam někdo jezdí? To byly hlášky po kterých jsme to vzdali a mapu se rozhodli koupit až v Rumunsku. Přes Slovensko to šlo rychle... v Maďarsku už jsme dělali víc zastávek. Jeli jsme přes takové vesničky, že se tam sotva vešla motorka. Cesta ukrojená z obou stran a strašně se uzavírající zatáčky… málem jsem jednu nevybral a skončil v křáku. Jeli jsme pořád dál a dál až se začalo stmívat, tak jsme chtěli najít nějaký kemp, kde bychom přespali... jak na potvoru v těchto končinách žádný nebyl. Docházel nám benzín tak jsme ještě hledali benzinku. Našli jsme takovou maličkou se dvěmi stojany. Natankovali a šli platit. Jenže chlapík se vzpouzel proti placení v Euru. My ale maďarské love neměli. J co teď? Vpicha zaplatil kartou... já ji měl taky, ale říkám si proč bych měl platit kartou, když mám sebou éčka, které zatím brali všude. Tak jsme tam asi deset minut na sebe mávali rukama – já nerozuměl jemu, on zase mě, něco tam mlel o Stalinovi a Rusácích :-D... nakonec mu nic jiného nezbylo než eura vzít, poněvadž bych mu asi jinak nezaplatil. Dal jsem mu éčko navíc aby se tak nevztekal a jeli jsme dál hledat nocleh. Už byla tma a přes moje černé plexi šlo vynikajícně vidět... ale velký kulový... bez plexi mě zase slzely oči... zastavili jsme a domluvili se, že přespíme někde u lesa. Jak na potvoru zrovna všechny lesy zmizely a všude byly jen samé kukuřičné pole. Cca za 20 km se objevily malé větrolamy. Tak jsme zkusili první odbočku asi 500m v strašně jemném písku jsme dojeli k lesu, jenže kolem něj vedli koleje. To v žádném případě – shodli jsme se – a pokračovali hledat dál. Zase zpátky v písku, docela mazec. málem jsem to několikrát neustál. Goalman viděl sjezd přes škarpu na druhou stranu. Tam byla posečená louka. Přejeli jsme ji až ke křoví na druhé straně, zaparkovali, rozsvítili čelovky a začli rozbalovat spacáky. Dnes byl v plánu spánek pod širákem. Otevřeli jsme si pivečko, poseděli, pokecali... přitom nás málem sežrali komáři. Nikdo si totiž nevzal repelent, tak jsem je odháněl ustavičným kouřením cigaret. Chvíli to zabíralo. Vpicha to zkoušel doutníkem a pak už jsme šli spát. Ráno mě probudila rosa už v 6 hodin. Kluci si začali za chvíli vařit snídani, a to už jsem nevydržel vylezl ze spacáku taky. Dal jsem si paštičku se slisovanými rohlíky co jsem vezl narvané v báglu. Začínalo se dělat pěkné teplo. Sbalili jsme spacáky, nasáčkovali na motorku a vyrazili k Rumunsku. Jak jsme zjistili podle GPSky tak jsme spali asi 5 km od hranic. V Rumunsku jsme tedy byli za chviličku. Na hranicích stála ještě hlídka a kontrolovaly doklady. Prošli jsme v pohodě. Za hranicemi už jsme jen vyměnili peníze za jejich Lei a vyrazili do hor. Zatím žádné vidět nebyly. Ale jak jsme mířili víc na jich tak se začali zvedat kopce.

Za nějakou stovku km už jsme vymetali rumunské hory po jejich šotolinových cestách. Byl to docela extrém na první den. Hluboké kaluže, urvané břehy cest, pod vámi 5m hluboko teče řeka. Měli tam asi pořádné povodně. Ve výšce očí jsme totiž viděli nachytané naplaveniny. Přijeli jsme k velké přehradě. Obdivovali jak je obrovská. Rumuni tam roztlačovali starýho žigulíka. Fotíme, v tom řev, a ze zatáčky se vyřítilo auto. Klasické malé auto, s pěti lidmi vevnitř, a 4mi co seděli na střeše a chlastali kořalu. Mávali na nás, vyřvávali... divím se, že nespadli. Modlil jsem se aby nezastavili ... to bychom se jich asi nezbavili. Sem tam byla cesta už nově vyasfaltovaná, ale vždycky jen kousek – nechápu to. Na těch strašných cestách jsme potkávali sportovní baworáky na litých kolech a jiná sportovní auta. Já bych tam s takovým autem vůbec nejel, ale jim to bylo očividně jedno. Za 20 km kličkování mezi dírami jsme dorazili k další přehradě.

Bylo to již celkem vysoko v horách a bylo chladno. Dalo se jet přes přehradu, nebo do národního parku podél přehrady. Nějakej místní douda nám ukazoval rovně do parku... tak jsme jeli. Cesta se ztratila skoro úplně. Zbyla z ní pouze lesní horská cesta se spoustou děr. Tlumiče mi šly občas i na doraz. Měl jsem strach že něco upadne, tak jsem jel opatrněji. Jenže jak jsem v zápětí zjistil, tak to byla chyba...bylo to ještě horší. Zařadil jsem za tři a jel radši rychle… díry jsem raději přeskakoval... nedalo se jim vyhnout. Objevovali se sem tam nějaké auta a povozy s koňmi. Projeli jsme jednou vesničkou, kde volně pobíhali koně a žili tam dřevorubci v dřevěných chýších. Jeli jsme převážně ve stupačkách. Pár úseků bylo celkem kaskadérských. Obrovské kaluže, do kterých nešlo vidět. Jedna byla tak hluboká, že jme si nabrali až do bot. Zastavili jsme u náhonu do vodní elektrárny z přehrady, kterou jsme míjeli. Byl to obrovský železobetonový odlitek v roklině. Už se začínalo zešeřovat. Cesta vedla už dolů, tak jsme každou chvíli čekali nějakou vesničku. Goalman věčně ztrácel pokaždé lépe uvázanou flašku s vodou... za pár kiláků jsme se napojili na nově udělanou asfaltku. Chvýli jsme ještě jeli, než nám došlo, že to je ta samá, kterou jsme jeli nahoru k přehradě. Co teď ... U náhonu si Vpicha všiml plácku u říčky na kterém by se dali rozdělat stany. Tak jsme se vraceli zase zpátky. Prudký kopec s kameny. Letěli jsme nahoru na dvojku plnej. Plácek to byl pěknej uprostřed lesa, crčela tam v říčce voda... prostě horský luxus... Goalman se ještě vracel pro flašku co mu zase před sto metry upadla.

Rychle jsme začali stavět stany, než padne tma. Já jsem jel celý den v horách poslední, takže co jsem ztratil, to už nikdo neviděl. Byla to nálevka na benzín a jediná mapa Rumunska co jsme měli. Takže jsme ani nevěděli kde jsme... Shodil jsem ze sebe motohadry a šel se opláchnout do říčky. Vzal jsem si baterku, už byla celkem tma... Vpicha a Goalman si dělali večeři. Slezl jsem do rokliny k vodě a při posvícení na zem jsem nevěřil svým očím – medvědí stopy... hrklo ve mně a už mi ani nevadilo, že jsem spocenej jak lední medvěd na sahaře a valil jsem zpátky, tady sám nebudu, fuj to jsem se lek. Když jsem to řekl klukům, tak jsem je vůbec nepotěšil. No ani sebe ne, šli jsme společně na dřevo a rychle rozdělávali oheň, žeprý se ho bojí...nanosili jsme dřeva celou hromadu, pomocí pepa jsme ho zapálili. Bylo celkem mokré, takže se mu moc blafnout nechtělo. Opekli jsme si rohlíky, pořád svítili do okolí, jestli něco na nás nejde. Teď se tomu směju, ale tam mi do smíchu vůbec nebylo, seděli jsme u ohně asi do 11 hodin, povídali si, - o čem jiném než o medvědech a popíjeli pivčo z plechovky. Vpicha namazal kufry trochu benzínem, aby nebylo cítit jídlo. Já taky všechno pečlivě zabalil do sáčků a zavřel do kufru. Po kmenové poradě u ohně, jsme se domluvili, že budeme každé dvě hodiny chodit na oheň přikládat. Tak jsme si natáhli budíka na mobilu a šli spát. No jo, jenže tu něco šramotilo, tam něco šustilo, prostě za vším jste slyšeli velkou hnědou šelmu. Vůbec jsem nemohl usnout ani nevím jak, ale zaspal jsem. Za chvíli budík z vedlejšího stanu, pak můj, rozsvítit baterky, obout, krátká rozprava, kdo půjde první atp, rozepnout pomalu stan a se strašným přemlouváním vylézt ven. Oheň už byl zhaslý tak jsem ho rozdělali znovu, nějakou dobu jsme u něj seděli, tentokrát jsme ho naládovali pořádně aby vydržel a zase spát, natáhnout budíka za další dvě hoďky a repete, no prostě jsme se vůbec nevyspali. Při posledním zvonění před definitivním budíčkem, jsme byli už tak vysílení, že jsme si řekli že už nám je jedno jestli nás sežere nebo ne a už ven přikládat nešli. Probuzení v 7 ráno super nikdo tu nebyl a jsme v celku. Začali jsme pomalu balit, šlo to pomalu... stany byli mokré a tak jsme je sušili. Ve stráni nad námi jezdili závodníci ze závodu Redbull Romaniacs 2009 (to jsme zjistili až doma). Goalman někde ztratil ledvninovej pás. Davkrát si vyskoušel vybalování lodních vaků ale bez úspěchu... pás nikde. Vyrazili jsme asi kolem 9té a to už byl pařák, najeli jsme zase na silnici (jestli se té hliněné uježděné cestě dá tak říkat) a štrádovali si to k přehradě, kde jsme špatně odbočili. Po pár kilometrech stál v zatáčce traktorbagr se zbíječkou a lámal skálu na stráni. Tak tak jsme to s Vpichou ubrzdili. Najedou slyším ránu, rachot, a za chvíli se ozívají slůvka která se tu nedají prezentovat. Goalman to položil a doklouzal po boku až těsně za mě. Nic se mu naštěstí nestalo. Jen zdeformovaný držák kanistru, prodřené kalhoty, upadený blinkr, a roztrhlé kalhoty. Lidi z bagru na nás koukali jak na zjevení. Měl jsem sto chutí jim říct ať si tam dají nějaké značení, ale stejně by mi nerozuměli tak jsme nasedli a pokračovali dál. Projeli jsme pod ramenem bagru a dojeli až k přehradě. Tam už jsme odbočili správně doleva a jeli podél přehrady. Tam už nebyla hlína, ale šotolina, jelo se celkem svižně. Nádherné výhledy na přehradu. Byla to trasa kudy svážely dřevo z lesů náklaďáky, za kterými nebylo 10 min po jejich projetí skoro nic vidět tak jsme zastavili a opravovali držák kanistrů. Ještě z toho byl celkem v šoku, pořád nadával

Jli jsme dál, potkávali závodníky, jak tankují v průjezdných bodech benzín z kulatých kanystrů. Chvíli jsme jeli s nimi po trase, byli slušní a mávali nám... společně jsme polykali tuny prachu z kamionů co jezdili jak prasata. Motorka už nebyla bílo-modrá, ale hnědo-modrá. Cesta odsýpala a tak jsme za necelou hodinku byli dole ve vesnici. Podle vzhledu to byla dřevorubecká vesnice – dřevěné chajdaloupky, na louce postavených cca 50 stanů, z toho bylo pár slátaných z průhledného igelitu a pár klacků, že jsem se až divil v čem všem jsou ochotni spát. Měli jsme na výběr ze dvou směrů, samozřejmě, že jsme si vybrali ten na špatnou stranu, to jsme zjistili až za hodně km a už se nám nechtělo vracet, tak jsme pokračovali dál. V nádrži už skoro prázdno, a tak jsme hledali kde tu zázračnou tekutinu doplníme. Úspěch se dostavil již po několika km. Natankovali jsme do plna, já si obvykle koupil doping v podobě Redbullu, který jsme si chtěl nechat na později, ale se mi vymstilo. Při kurtování na motorku se zapíchl do natlakované plechovky háček z pavouka a katastrofa byla na světě. Než jsem to dostal ven, tak bylo všechno na motorce zalepené, včetně zrcátek, GPSky a sedátka, no super. Zbytek co zbyl jsem vypil protrženou dírou, opláchl ruce v kyblu na mytí oken a hurá dál. Nevedla jinačí cesta než 10 km po hlavní silnici a hned jak to bylo možné, tak jsme odbočili mezi dědiny. Tam jsme si to užívali jak nikde u nás. Skoro pořád ve stoje a stovka byla malá rychlost. Měli tam děr a nedodělaných cest jak šafránu. Půl vesnice, ostatně jako všude v Rumunsku, sedělo na lavičkách před baráky a většina z nich na nás koukala a mávala jak kdybychom přijeli z Marsu. Policajti ve vesnicích vůbec nejsou, tedy skoro nikde v Rumunsku nejsou. Potkali jsme jich jen pár a polovina z nich seděla u hospody a něco popíjeli. Ze začátku jsem měl strach, že po nás půjdou, protože jsem po prázdných cestách jezdil rychle jak na dálnici, ale po čase jsem zjistil, že je vůbec nějací blázni na motorkách nezajímají. Při odpočívací zastávce jsme si stanovili další bod na přespání a to v kempu u přehrady vysoko v horách. Nahoru vedli luxusní serpentiny roklinou, ale jen k hrázi. Dál jsme projížděli několikasetmetrovým tunelem absolutně bez osvětlení a ze stropu na nás pršela voda. Za tunelem se objevil velkej tahač s naloženým dřevem... vůbec nechápu jak tam projel. Byli tam mostky ztlučené z prken, na které jsem se bál vjet s dvěstěkilovým strojem a ten lojza tam jel s takovým kolosem. Myslím, že mu muselo pěkně cukat u zadku. Kolem přehrady to vypadalo jak v jiném světě – lesní cesta, na loukách u vody se pásly ovce, nedotčený les... krása pohledět. Trochu jsem klukům ujel a užíval si jízdu. Místy to bylo o tlumiče ale slunce se neúprosně blížilo k horizontu a tak jsme jeli svižně, za chvíli mě něco kleplo za krk... mapa.. zase vyskočila a chtěla zdrhnout, tak jsem musel dolů, kluci mě předjeli a zmizeli kdesi v lese. Když už jsem byl dole, tak jsem si zašel s pískem. Nasedl jsem a čekal že je za pár zatáček doženu – budou na mě někde čekat... ale prdlajs... bavilo je to natolik, že ani nepostřehli že jim chybím... začal jsem stíhací jízdu – 5 min.. nic. 10 min nic, 15 min, zase nic. Ujel jsem aspoň 15 km než jsem je dohnal, už se otáčeli mě hledat. Říkali mi, že viděli ceduli s nápisem 4km Camp, já si žádné nevšim... jel jsem jak vyřezanej abych je dohnal a měl problémy sledovat díry natož nějaký cedule. Zase jsem se ujal vedení – už bylo šero a chtěli jsme už rozbít tábor tak jsme zase spěchali. Goalman jel bez světel, což už byl skoro hazard, ale vůbec mu to nevadilo. Nevím jestli to byly 4km, ale kemp tam naštěstí byl. Vůbec se nám totiž nechtělo rozdělávat oheň a odhánět medvědy jako včera. Začalo rozhodování kde budeme spát – buď v kempu, nebo v penzionu. Jasná volba – voda a postel to vyhráli. Goalman jako hlavní tlumočník do angličtiny vyrazil s Vpichou na průzkum volných pokojů, já zůstal hlídat dvoukolou techniku. Asi deset metrů opodál byla nástěnka s mapou. Zjistil jsem, že jsme teprve něco za půlkou přehrady. Vrátil jsem se k motorkám a za chvíli už přišli kluci s tím, že je tam volnej pokoj za 150 těch jejich chechtáků. Motorky jsme odtlačili za roh, aby nebyly tak na očích a začali vybalovat. Když jsem chtěl sundat telefon s navigací s řidítek, tak jsem zjistil, že je urvanej držák a telefon nikde. Visel tam jenom drát od nabíječky. Začal jsem hledat, jestli jsem ho někam nedal, nikde nebyl. Možná mi při nějakém jumpu vypadl, ale před 4mi km tam ještě byl. Vzal jsem věci a vyrazil s klukama do pokoje, dole jsme se ptali recepční kde máme pokoj. Ta se jen hihňala když nás viděla s tou hordou báglů a žeprej až v posledním 4tém patře... no paráda, schodů jak na majáku, hodil jsem bágle na postel, vyndal baterku, loveckej nůž, půjčil si mobil od Vpichy (ten můj druhej se jak na potvoru vybil) a vyrazil jsem hledat. Už byla tma, tak jsem prozváněl abych ho viděl. Poprvé zvonil, ale podruhé ho už „nový majitel“ vypnul, takže jsem se po půl km otočil a naštvanej, že mi ukradli půl roku starej služební telefon, se vracel zpátky. Museli mi ho ukradnout když jsem se šel podívat na mapu, jinak by ho po tmě nikdo v lese nenašel a pořád by zvonil. V kempu mi každej připadal strašně podezřelej, to byl dnes ale den. Pro jistotu jsem si z motorky odnesl nahoru i plastovej kufr, kdyby se náhodou někomu zalíbil. Kluci už šli na kutě a tak jsem zalehl taky a spal jak zabitej až do rána. Ráno jsme si zašli na zaplacenou snídani posnášeli zase všechny věci dolů k motorkám a Goalman se šel ještě na můj naivní popud zeptat na recepci, jestli tam někdo neodevzdal mobil, určitě jste uhodli výsledek, NE... tak nasedat a pokračuje se k dnešnímu cíli: hradu Bran, kde žil legendární hrabě Drákula.

Navigaci převzal Vpicha a jeho nadupaná navigace Garmin. Věčně jsme se s ní hádali kam pojedem. Nakonec jsme ale zdárně dorazili na k hradu. Je docela malý, ale za to krásný, zaparkovali jsme na hlídaném parkovišti a razili na kopec, zaplatili vstupné poctivě i na focení a s Goalmanem šli dovnitř. Vpicha zůstal venku – měl šíleným způsobem vrzající krosové boty, to by se myslím Drákula obracel v hrobě, kdyby tam šel taky. Prolezli jsme to tam skrz na skrz, nafotili a já neodolal a koupil luxusní repliku křesadlové pušky za v přepočtu několik tisíc Kč a šli zpět k hromadě stánků omrknout, co bychom ještě mohli dovézt domů. Ten den jsem se krapánek rozšoupl s utrácením, že mě kluci museli skoro tahat zpátky k motorce. Pořád se mi tam něco líbilo. Málem jsem ty věci na motorku vůbec nedostal. Musel jsem zlikvidovat i kanystr s pitnou vodou aby se mi to tam vešlo. Ještě jsme študovali cestu na mapě, ale to už jsme o minutu přetahovali parkovné a přišel nás vyhodit pikolík a stál tam tak dlouho než jsme neodjeli, byl strašně nervózní, že tam jsme o pár minut déle, asi měl nějakého protivného šéfa. Toto bylo naše nejjižnější místo kde jsme byli. Pomalu jsme se horami začali přesouvat na sever k Ukrajině. Když se začalo stmívat, tak jsme začali hledat nějaké místečko na tábor. Jeli jsme horskou cestou s vymletými kolejemi. Když jsem se otočil, tak vidím Goalmana jak si to letí vzduchem dolů ze srázu, to asi nebude zkratka, pomyslel jsem si a když jsem viděl, jak se mu urval horní plastovej kufr a letěl dva metry na motorkou, tak mi to došlo úplně, rychle jsem zastavil a šel mu na pomoc, těsně před potokem to položil úplně. Vpicha si toho všiml až za zatáčkou, když viděl jak dole leží, tak zapomněl i vyklopit stojan a motorku položil na bok a utíkal ze srázu za ním. Jenže v krosových botech se špatně utíká, zakopl a začal se dolů kutálet, Goalman ten se začal strašně smát, když viděl jak dolů dělá kotrmelce. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Kufr nešel přidělat, tak jsme rozhodli, že táboříme poblíž a kufr zatím někde schováme a pak se pro něj vrátíme. Dali jsme jeden prudký výjezd na kopec a tam rozložili na louce u lesa stany. Komáři tam na nás měli hody. Zalezli jsme rychle do stanů, aby z nás něco zbylo a šli na kutě, usínání mi nešlo vůbec, do půlnoci jsem poslouchal, jak něco šmejdí kolem stanu a zase si za tím p ředstavoval hnědou obludu. Ráno mě probudil rachot, jak kluci provizorně upevňovali urvanej kufr. Usušili jsme stany, nabalili na motorky a vyrazili na další den cesty. Sjezd po mokré trávě dolů z kopce proběhl bez pádů. Nějak nás navigace zamotala a dostali jsme se hluboko do hor. Ptali jsme se domorodce kde je nejbližší město, žeprej 10km tam tím směrem. Na mapě ani svoji vesnici nenašel takže ukazoval směr, paráda, to nám benzín snad vyjde. Když jsme nastartovali, tak mu chtěl zdrhnout kůň i s povozem, tak ho tam honil docela sranda, pro něj teda ne, ale pro nás ano. Chalan asi neměl na hatatitle tachometr, protože se z 10km vyklubalo nejmíň 50 s luxusním terénem hodným pro motokrosovou motorku. Chvíli pršelo, tak jsme museli do nepromoků. Všude byly kaluže, takže motorky byly solidně zaliskané. Goalman už nalil do nádrže poslední kapku s přídavného kanystru, a město pořád v nedohlednu. Nebralo to konce, už jsem přepl na rezervu i já a začal se modlit abychom našli benzinku. Asi po dalších deseti kilometrech se objevilo malé městečko, benzinku tam ale neměli. Tak jsme něco snědli a jeli dle navigace dál ale už po silnici.

Ale zase na druhou stranu než jsme chtěli. Vracet se už nepřipadalo v úvahu, to bychom na ten litr v nádrži moc daleko nedojeli. Z kopce jsme vypínali motor a odšprtávali se nohama jak na koloběžce. Dole pod kopcem jsme ztratili Goalmana... čekali jsme chvíli na něj, ale bez úspěchu, vrátili jsme se tedy pár km zpátky a stál na krajnici a něco ladil, když předjížděl, tak mu to zdechlo a už nechytlo. Startér točil, benzín tam taky byl, ale nechytlo to. Po chvilce bádání jsem závadu našel na uklepaném konektoru pod nádrží. Zapojili jsme jej a chytlo to na brnknutí. Pokračovali jsme dál dolů, kde byla konečně BENZINKA – huráá, natankoval jsem 15,5 l, takže jsem dojížděl s půl litrem, to vyšlo tak tak. Nacházeli jsme se už kousek od Ukrajinských hranic a mířili směrem k maďarským hranicím. Cedule byly psány už i v azbuce. Jeli jsme zase do tmy. Přes moje černé plexi nebylo vůbec nic vidět, tak jsem jel s otevřeným a zalehlej za štítkem jak na R1 aby na mě nefoukalo. Nemohli jsme nic najít. Ptali jsme se místní domorodkyně kde je camp, ti lidi tam nemají žádný odhad vzdálenosti, zase řekla pár km a po deseti jsme stejně nic nenašli. Co teď? Jedem dál... je celkem chladno, už mě to přestává bavit a mám sto chutí zakempovat někde na benzince u motorky. Redbull vůbec nezabírá jak jsem utahanej. Po pravé straně se objevuje pěkně osvětlený rodinný penzionek. Jedem k němu přes říčku po takovém polorozpadlém dřevěném mostku, ze kterého jsem málem skočil dolů. Mají volný pokoj. Velice luxusní pokoj. Motorky nám schovávají do domácí garáže, takže většinu věcí můžeme nechat na nich. Dáváme si sprchu, pivečko a koukáme na místní televizi. Goalman si vaří na záchodě večeři. Jakmile jsem lehl na postel, v tu ranu jsem byl tuhej jak králík po ráně do zátylku. Tak jak teď jsem se tady ještě nevyspal. Ráno zase výborná snídaně a podle mapy už bylo jasno, že toto byla poslední noc v Rumunsku. Vyrazili jsme jako obvykle kolem 9té ranní. Do Maďarska to už bylo kousek. Na hranicích to šlo vcelku hladce až na celníka, který asi v životě neviděl české pasy, musel se jít zeptat velícího zda jsou pravé, a až teprve potom nás pustil. Zase ta maďarská placka. Cesty jak v Americe, žádný pořádný zatáčky, jen rovinka s dohledností aspoň 10km. Horší jak dálnice. Ani jsme se nenadáli a Maďarsko jsme měli projeté. Poslední třešničkou byl krásný převoz, který suploval most přes řeku. Už odjížděl, když jsme se vyloupli na obzoru, ale nakonec se pro nás vrátil a my mohli nastoupit a svézt se touto raritou v oboru dopravy. K přepravě na druhou stranu využíval pouze proudu vody což trvalo min 10 min. Zpátky zapínal dieslový motor a jím poháněl kolo s lopatkami jak u starých parníků. Byla to nádhera. Po pár km Vpicha zastavuje a hlásí nám, že už jsme na Slovensku, zprvu jsem mu to nechtěl věřit, ale pak jsem si všiml, že u baráků stojí auta se slovenskou spztkou. Super, to jsme to zvládli nějak rychle. Ani hranice jsem si nevšiml. Buď to byl ten převoz, nebo tam žádné ani nebyly. Takhle si představuji cestování mezi státy a ne někde tvrdnout na hranicích a modlit se aby Vás tam pustili. Za hodinku už jsme parkovali u chatky v ubytovacím areálu pro kamioňáky. Vybalili jsme a šli na točené do restauračky. K chatce jsem se vracel delší cestou než bylo zdrávo. Nevím proč, ale asi jsem zaspal nástup Eura jako slovenského platidla, všude jsem se ptal jestli můžu platit v eurech... museli si o mě myslet pěkný věci. Ráno už jsme věděli, že dojedeme dnes domů. Na jednu stranu jsem chtěl být doma, ale na druhou stranu bych se vrátil a krásné rumunské hory si dal znovu. I když tam pojedete každý rok, tak nikdy nepojedete stejnou cestou. 50 km před hranicemi s ČR jsme se s klukama rozloučili a valili každý svým směrem. Jel jsem podle kompasu. Ani si nedokážete představit jaká to byla sranda. Zastavím na křižovatce, kouknu na kompas, a hle, západ doleva, tak jedu a najednou se silnice točí doprava a jedu zase zpátky, takhle jsem se párkrát seknul, ale nakonec jsem zdárně podle kompasu dojel domů. Doma nikdo nevěděl, že dorazím ještě dnes, takže to bylo překvápko. Ještě jsem se nechal doma vyfotit, motorku uložil do garáže a šel domů. Kdo máte doma enduro a chcete se pořádně projet bez omezení, tak jeďte do této nádherné země. Je tam plno překrásných přírodních úkazů a na to, že se tam může jezdit opravdu všude, tak je to tam skoro neporušené. Slova ochranářů, že ničíme přírodu, nejsou vůbec opodstatněná. Jezdí tam všichni a všude a na přírodě to nejde vůbec znát. Jednou zaprší a stopy po nás jsou nenávratně ztraceny. Pro tento rok už jsem projel hodně zemí a tak si dám chvíli oddych. V mysli už ale začínám plánovat další dobrodružnou výpravu do koutů Albánie a Makedonie, už se zase nemůžu dočkat, zima je tak strašně dlouhá

Autor: David Zálešák