www.born2ride.cz

Na víkend 12.-14.6. jsem se i s mým Zephyrem zaregistroval u Lovosického motoklubu na jejich, již devátý, ročník Lovosického motorienťáku. A tady se pokusím pár řádky přiblížit, vám všem, co všechno může člověka na Tajném závodě potkat. Moje představa byla docela romanticky pohodová - v pátek odpoledne vyrazím, na večer se utábořím, pokecám s kolegy služebně staršími a zjistím, co se dá, o takovém závodu. Případně se přidám k nějaké partičce, se kterou tuto první zkušenost absolvuji… Ale vše bylo nakonec jinak.

V pátek dopoledne zavolala kámoška mé ženě, že jí zve na víkend, na menší akcičku do Mnichova Hradiště. Já samozřejmě hned vzal mapu a nabídl se, že jí tam svezu. No co, udělám hned v pátek namísto 100 rovnou 200 km, alespoň se pěkně svezeme a v neděli si ji zase vyzvednu. Paráda! Domluveno. Balíme! Tak se i stalo. Teď trošku předběhnu: v neděli jsem se pro ni i stavil, ale domů jsem valil stejně sám, jelikož se rozhodla, že pojede i s druhou kamarádkou do Prahy vlakem, aby nejela sama a že si ještě pokecají... „Bůh ví, kdy se zase uvidí...“ Možná to znáte...

To „nejlepší“ ovšem začalo v pátek odpoledne.

Nejdříve začalo počasí blbnout a původní plán, vyrazit kolem třetí odpoledne, se posunul na šestou večer... To jsem si ještě říkal, že nejpozději v 9 večer jsem na místě... Vzali jsme to přes Slaný a Velvary na Mělník... Všem mrakům jsme úspěšně unikali až do Mělníka, tam nás dohnala úžasná bouřka. Hromy, blesky, no dávno jsem něco podobného nezažil. Zůstali jsme trčet na benzínce další hodinu. Navíc se celkem slušně ochladilo a to už jsem věděl, že tento večer na místo srazu nedojedu. Tak jsem přespal u těch známých, v malé vesničce Kozmice, nedaleko Mnichova Hradiště a v sobotu ráno o půl sedmé jsem vyrážel směr Česká Lípa, Litoměřice, Lovosice, až k rybníčku u obce Milešov...

Již po dvou kilometrech mě čekalo nepříjemné překvapení. Otevřel se mi za jízdy pravý kufr, asi jsem ho pořádně nedovřel a bylo... Tak jsem se vracel a asi kilometr zpátky jsem sbíral po cestě moje věci. Naštěstí tady dávají lišky dobrou noc a bylo brzy ráno, tak nikdo nestihl moje věci posbírat. Vše se v pořádku vrátilo do kufru. Zamknout, pořádně zkontrolovat a jedem. Zrcátka jsem nastavil tak, že v každém vidím kousek kufru, takže je vše pod kontrolou.

Jak si to jedu hezky, na pohodu, do místa určení dorážím včas na registraci a dostávám itinerář. Ale chyba lávky, nekoupil jsem si cestou mapu, jak jsem plánoval a tak fofrem zpátky do Lovosic, obíhám benzínky. Na druhé kupuji potřebnou mapu a vracím se na start. Ještě všichni neodstartovali, takže je to v poho a řadím se do kolotoče motoorientačního závodu.

Vyrážím kolem půl jedenácté, v hlavě nastudovaná trasa za prvním úkolem.... ...a hned první odbočku jsem projel. :-( Takže se vracím 5 km, ale bylo to pěkné svezení lesní krajinkou po dobrém asfaltu, takže nevadí. Nálada je skvělá... Pak jsem si všiml, že jsou na asfaltu malované šipky... „Aha, tak oni nám pomáhají!” Při změnách směru, tyto šipky ukazovali k první vesničce s úkolem... Tak jsem se jich chytl a jedu po cestách, necestách (a už je mi to divné, že by nás hnali po takových polňačkách). ...až dorážím do Cíle!!!!!! Co to je????

On se tu totiž, v místě konání naší moto akce, konal i nějaký „cros country” půl maraton... A já jsem byl první v Cíli, i když se ještě neodstartovalo!!!!!

Tak proto ty šipky na silnici.....! Vracím se zpátky těma cestama, necestama, první úkol již ignoruji a přeskakuji na druhý. Muzeum v Třebenicích mi snad prozradí odpověď na další bodovanou otázku... Přicházím, již ale pozdě, protože se v něm zrovna koná svatební obřad a čekat další minimálně půl hodinu, než to skončí, nemá cenu. Takže zase nic. Jedu na třetí bod itineráře: první fyzický úkol! Jestli ho najdu... V Libochovicích se motám již půl hodiny a nemohu najít to stanoviště. Zdá se že se tady motají i tři čtyřkolky s pěti lidičkama. Tak se u nich zastavuji a debatujeme o tom samém: nemohou najít stanoviště... Nakonec voláme pořadatelům, aby nám s tím pomohli, jelikož na tomto stanovišti, po fyzickém úkolu, dostaneme druhou část itineáře s dalším popisem trasy... A takto brzy jsme nechtěli skončit... Po telefonu nás navedli rovnou k nim, jelikož se čekalo už jenom na nás. :-( No ostuda, byli jsme poslední.

Úkol: navlékli nás do kožichu a beranice, jako z první světové, do ruky kbelík a start! Běžíš k Ohři, nabereš vodu, běžíš zpátky a velikou stříkačkou natahuješ vodu a sestřeluješ proudem pět malých cínových kovbojů z laťky, tak půltřetího metru vzdálené. Dal jsem to za 84 vteřin. Nebyl jsem nejhorší! Alespoň malá útěcha... :-)

Přesouváme se k dalšímu úkolu do jedné vesničky, kde opisujeme datum narození, z busty jednoho významného místního rodáka... Ale to taky nebylo hned, zajeli jsme si dalších skoro 10km... :-( Pěkné svezení, ale čas běží... Na další fyzický úkol přijíždíme samozřejmě taky poslední. Ale před námi odjížděla skupinka na motocyklech, takže ztráta již nebyla tak veliká. Jenomže oni již byli po obědě a my jsme se teprve chystali...

2. úkol: Na hlavu hornickou přilbu, na ruce svářečské rukavice. Objet pět kuželů na koloběžce, dále oběhnout 3 kužele na chůdách a zase zpátky kolem kuželů na koloběžce... Už ani nevím čas, ale sranda to byla pořádná... :-D

Dáváme oběd v Roudnici nad Labem. Pak vyrážíme přes Vrutice, Hošťku a Chcebuz na asi 15 kilometrový, krásný úsek, motorkáři oblíbené silnice č.9, přes Liběchov až do Strážnice, kde je úkol: Kdo chce, vyleze na skálu pro bonusové body, za razítko. My nezastavujeme a jedeme dál, na Vysokou, ke kontrolnímu stanovišti, které je ale pro nás stejně ztraceno. Přišli jsme pozdě, bylo sbaleno... :-( Tady mi Zephyr odmítl nastartovat a kluci ze čtyřkolek mě roztláčí... Chytá na první protočení válců... Divné...

Valíme dál, hledáme obec Lhotka. Máme zjistit, kolik kolejí má zdejší nádraží. Jezdíme již zase přes půl hodiny a nic, Lhotka neexistuje, nebo co... Pak narážíme na směrovou tabuli na místě, které jsme již projeli před tou asi půl hodinou a cesta nás dovádí do malé vesničky Lhotka u Mělníka, kde je jenom vlaková zastávka. Snad to bude ta správná Lhotka. Píšeme: jedna kolej. Kluci mě opět roztláčí, jelikož startér jenom pár krát otočil motorem, a jinak nic. Zatlačili a opět chytl na protočení válců... Divné je mi to i po druhé.

Dále nás itinerář vede do Kokořínska, konkrétně na cestičku do Ráje... Relativně úzká silnička s dobrým povrchem a s jasným cílem, je moc příjemným relaxem po motanicích a bloudění, které jsme doteď absolvovali... Začínali jsme toho mít dost, bylo půl čtvrté odpoledne a my jsme byli sotva v půlce trasy...

Dorazili jsme k stanovišti s dalším fyzickým úkolem na Pokličkách. Skákání přes švihadlo na jednu minutu a pro bonusové razítko asi dvě stě schodů na skály, ale zato se slibovaným pěkným výhledem.... Čtyřkolkáři si to rozdělili, jeden skákal, další šlapali do schodů. Já jsem zvládl jenom švihadlo. Skočil jsem asi 56 krát, moje nohy vypověděly službu a ty schody bych už nedal... Tak jsme tam seděli a funěli, než se ostatní vrátili...

Jenomže pak se zjistil na jednom ATV-čku defekt s pěkným hřebíkem. A to už byla na nás všechny poslední kapka. Měl jsem sice u sebe pěnu ve spreji na defekty, ale obávali jsme se, že ten hřebík je opravdu veliký. Nastříkali jsme sprej do pneu, roztlačili Zephyra (opět na startér nic, pak už ani neprotočil) a po domluvě, jsme ohlásili ukončení závodu a vyrazili jsme přímou cestu do místa Startu a Cíle - do Milešova.

Cesta pokračovala do Ráje, Dubé, Litoměřic, Lovosic... Teď už se jelo v klidu a na pohodu, to se mi líbilo snad z celého závodu nejvíce... :-) Dali jsme pauzu na benzínce v Úštěku a kluci od čtyřkolek, koukali na ten defekt. Guma byla zase prázdná, a tak se nakonec rozhodli, že pojedou rovnou domů, směr Teplice. Zase mě, již naposled, roztlačili a zapřisáhli, abych to nezhasínal, jelikož se po pár kilometrech odpojili a mě zbývalo ještě asi 30 kilásků do Milešova.

Dorazil jsem asi kolem šesté večer a když si sečtu, že jsem vyrazil ráno o půl sedmé, měl jsem toho tak akorát dost. Najeto něco kolem 350 km... To není moc, ale pořád nasedat, sesedat, bloudit, hledat, vyptávat, atd... Byl jsem dost unavený, ale plný zážitků, spokojený, že jsem vůbec dorazil do cíle. Dost nervózní z nestartující motorky, ale kluci – pořadatelé se hned nabídli s pomocí, že ráno to určitě vyřešíme...

Mě to ale nedalo, měl jsem pocit, že to bude něco kolem baterky. Myslel jsem že odešlo dobíjení a je vymlácená baterka, ale to by po chvilce stání alespoň trochu obživla a mě teď, po půl hodince, ani nerozsvítila kontrolky... Divné... Shodím sedlo, kouknu na baterku, pohnu s kabely... A hele!!!! Vono to svítí!!! Kontakty chrastily v povolených šroubech baterky. Dotáhl jsem to a máša startovala jako nová? Heuréka! A moje nálada byla zase na maximu! Únava byla fuč a já bych se jel znova projet...

Ale to již dorazili i poslední jezdci a chystalo se vyhlašování výsledků... Pánové a dámy! Byl jsem vyhlášen jako první!!!!! ...sice od konce, ale vždy se nejlíp pamatuje ten první a taky poslední. Tak si mě tam doufám všichni zapamatovali, protože příští rok bych si to chtěl dát zase!!!!

A ještě malá pikoška: při závěrečném součtu bodů se stalo že na druhém a třetím místě se octli dvě posádky se stejným součtem a tak si museli o druhé místo střihnout.