Má poklona, rozhodl jsem se, že napíšu pár řádků, chcete-li úvahu na téma mého postoje k mašinám dnes a před pár lety.
"Motocykly", tohle magické slovo a tyhle úžasný vynálezy mě byly souzeny a okouzlily mě už na základní škole a od té doby jsem jako zakletý. Mašiny jsou můj život, můj styl a dá se říci moje všechno.
Tehdy to začalo docela nevinně, když kluci přinesli do třídy časopis Motocykl, to číslo dosud mám. Byl tam test žhavé novinky, Varadera. Na tu chvíli vzpomínám, jakoby to bylo včera. Já, ortodoxní rybář, najednou držím v ruce jiný časák, než Rybářství a znuděně jsem v něm začal listovat, najednou jsem se přistihl jak obdivuju, ladný křivky, výfuky a nádherné barvy. V tu chvíli se něco změnilo, ten časák jsem nosil pořád u sebe, každou chvilku jsem v něm dál a dál listoval, několikrát dokola, přečetl ho snad tisíckrát. V tu chvíli to začalo, už jsem měl v hlavě jen jediný "Mašiny". Každý měsíc jsem čekal u trafiky, kdy už vyjde nové číslo Supermota, Motocylových novin či Motocyklu.
Každé nové číslo jsem hltal, testy znal nazpaměť a defakto každé z těch čísel jsem opatroval, jako oko v hlavě a mám ho dodnes. Tehdy, když kolem projela mašina nebo někde stála, se ve mně všechno sevřelo a já jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Záviděl klukům kolem co měli "stopětadvácy" a prosil tátu, aby mi ji taky pořídil. Mimochodem, dneska mám radost, že to neudělal.
Od té doby uplynul nějaký čas a moje sny, teenegerské touhy se staly realitou. Najednou mně bylo dvacet jedna, konečně. Najednou jsem jednoho pěkného srpnového dne jel pro můj sen, svojí první velkou mašinu. Na ten den sem se těšil jako nikdy na nic jiného. Ten den jsem si přivezl véteero, nemohl jsem se od něj odtrhnout v noci u něj skoro spal a zamilovaně zíral na ty křivky.
Najednou už jsem mohl jezdit na strojích, který byly jen v mojich představách. Myslím, že je pěkné sem napsat, jak to všechno začalo, taky na to velmi rád vzpomínám, tehdy pro mě byly jen motorky, žádné starosti, žádný placení úvěrů, práce, starosti s ženskýma:-) Bohužel i mě, jako mladýho, do motorek zasněnýho kluka dostihla realita dospělého věku a na listování časopisama už mám míň času.
Přeci jenom když dnes koupím nové číslo Supermota, či jiného magazínu už nejsem tak uchvácený, jako dříve, kdy se ještě vyráběly motorky, které měly DUŠI, mohutné, nádherných linií a pořádných výfuků podél kyvky. Sorry, ale v dnes vyráběných strojích tu duši tak nějak postrádám. Ne, opravdu za čím se výrobci honí, jasně vývoj jde dopředu a asi by to tak mělo být u aut,ale u motorek pro mě byl vrchol vývoje a vkusu rok 2005. Od té doby to jde spíše z kopce a když dám příklad a porovnání třeba nového Horneta 09 a starého dobrého prvního Horneta, když spatřil poprvé světlo světa a já ho poprvé viděl stát na parkovišti, udiveně ho obcházel kolem dokola, ta mašina byla nádherná, dýchala a cítil jsem z ní duši, tu pravou bikovou duši, srdce tlouklo a kolena se klepala. Bohužel tehle pocit už dneska při pohledu na žhavé novinky zdaleka necítím. Ta doba už je pryč a ty mašiny už se asi nikdy tak hezký dělat nebudou, prostě to nejde, nejhezčí už byly:-)
Jasně netvrdím, že se vůbec pěkný stroje nedělají ale ta doba, kdy jsem něvěděl, kterou mašinu obdivovat dřív už asi pominula a z hrůzou koukám na nový modelový ročníky a vytáhnu si to starý dobrý číslo časáku Motocyklu a porovnám to, tak mě to až zamrzí. Nechci se bavit o vychytávkách, supermoderní technice a různých porovnání motorů a rámů, ale o vizáží o tvaru a je mě úplně jedno, jestli mašina vážila o padesát kilo víc a neměla vstřikování. O tom to myslím si není, dneska chybí úcta z objemu a velikosti, každá dnes vyráběná litrová silnice je mnohdy menší a štíhlejší než dříve šestka a má víc koní,než kilogramů.
Každý týpek spoléhá na radiální brzdy v sérii, na zanedbatelnou hmotnost, velikost , podvozky top, 200 koňové motory a pak ho vidíme ve zprávach pod černou plachtou, kdy koňma a nízkou váhou namlsanýho jezdce na téměř dokonalým stroji ve 150ti na okresce překvapí starý a rezatý Zetor za zatáčkou s nevysekaným příkopem. Vlastně jsem se dostal k té úctě k mašině, kdy jezdec věděl, že je pod ním 220 kg, obyčejné šesti-pístkové brzdy a podvozek, který se občas musí do zatáčky přemlouvat a to je kouzelný, nemyslíte? Není to nuda, je to vlastně zábava.
Nechci dělat mravokárce, tehle článek jsem chtěl zaměřit spíše na moje pocity z mašin blízké minulosti a dnes, A já jednoznačně hlasuju pro minulost, kdy například stará dobrá Afrika nebo GPZ brázdily modelové ročníky v prakticky nezměněm tvaru a stavu mnoho let a nikdo neměl potřebu jim dávat hnusné kapoty udušené Euro hvězdičkama ověšené výfuky a léta ty mašiny parádně sloužily a vlastně nikdo si nestěžoval. Dodnes je pro mě třeba Afrika jedna ze stěžejních a z kultovních mašin a řeknu to na rovinu, "To posrali, že ji přestali vyrábět".
Autor: Michal Klimt
"Majk-Fox"
09.10.2009
